Proč se začít léčit
Proč se začít léčit
Jan Kulhánek
Přesto že dnes již většina lidí, kteří trpí poruchou příjmu potravy ví, že jde o závažné onemocnění, které s sebou přináší řadu vážných tělesných i duševních problémů a může končit i smrtí, nebývá vůbec jednoduché rozhodnout se léčit. Proč tomu tak bývá?
Není snadné si přiznat, že takové potíže se nás týkají, že můžeme sami trpět poruchou příjmu potravy. Nejde tu jen o nedostatek informací, které jsou samozřejmě velmi důležité. Připustit si problémy s jídlem je někdy podobně těžké jako například pro kuřáka – dokud bezprostředně nezažívám následky (zdravotní komplikace), problém se mě netýká. Může tu platit rčení: „Slona nevidím, tedy slon není“.
Zejména u mentální anorexie je těžké si přiznat, že jde o nemoc, protože na začátku naše okolí často oceňuje, že jsme zhubli, můžeme tak mít pozornost, která se nám líbí a o kterou nechceme přijít. U bulimie a záchvatovitého přejídání je zase velkou překážkou k tomu, abychom si své potíže plně uvědomili a začali s nimi něco dělat fakt, že přejídání a zvracení vnímáme jako selhání, slabost, stydíme ze za to. Pro sebe si to pak zdůvodníme, že je to jen naše osobní věc, do které nám nikdo nemá co mluvit.
Skoro vždy za nerozhodností či odmítáním léčby stojí strach z toho, že jakákoliv změna povede určitě k přibírání na váze. Částečně je to také způsobeno nedostatkem informací o tom, jak přesně taková léčba probíhá. Také bývají pochybnosti o tom, jestli to vůbec stojí za to léčbu podstupovat. Řada nemocných se za své problémy stydí, vnímají je jako osobní selhání a bojí se o tom s kýmkoliv mluvit, tedy i s odborníkem.
Důležité je vědět, že poruchy příjmu potravy lze úspěšně léčit a ten, kdo jde do léčby naplno, má velkou naději, že se úplně uzdraví. Je také pravda, že někdy je léčba náročná a trvá déle, než by si přáli všichni zúčastnění. Ale rozhodně to stojí zato.
Jasným důvodem, proč se léčit, je fakt, že porucha příjmu potravy podstatným způsobem omezuje náš život, přináší do něj velké utrpení a čím déle to trvá, tím je to horší. Důležité je vědět, že opravdu málokdo na začátku, když začíná výrazněji omezovat příjem potravy, začne se přejídat a případně zvracet, si uvědomuje, že stojí na začátku mentální anorexie či bulimie. Proto určitě není správné nemocnému říkat, že si za své problémy může sám. Nikdo z nemocných si utrpení, které tyto problémy doprovází, opravdu nezaslouží.
Mezi psychické potíže, které přímo souvisejí s poruchou příjmu potravy, patří podrážděnost, přecitlivělost, náladovost, pocity osamění, smutek. Kromě vlivu podváhy a špatné výživy (která souvisí i se zvracením) je velkou příčinou prožívání intenzivní nespokojenosti se sebou, strachu z chyby a nemožnost to s někým sdílet. Život, který se zúží jen na sledování jídla, postavy a bez blízkých lidí se žije opravdu těžko a ztrácí smysl. Přitom jde opravdu o důsledky nemoci, kterou umíme léčit.
Pro někoho mohou být jasnou motivací k léčbě tělesné důsledky jako například ztráta menstruace, padání vlasů, větší kazivost zubů, zažívací potíže, bušení srdce, problémy s termoregulací. Je důležité vědět, že když na podobné potíže včas zareagujeme a rozhodneme se léčit, máme velkou šanci vše zvládnout bez následků. Nemusíme si tak vypěstovat například vážné problémy v zažívacím traktu, srdeční vadu či neplodnost.
Někdy bývá impulzem k léčbě stále se horšící situace v rodině či v partnerském vztahu, která přímo s poruchou příjmu potravy souvisí. Rodiče svým nemocným dětem nerozumí (což je intenzivní pocit na obou stranách), konflikty kolem jídla se rozšiřují i na další témata. Podobně trpí i partnerský vztah. Je důležité vědět, že i když se rodiče či partneři často na nemocného zlobí, bývá za tím intenzivní pocit bezmoci a strach, že svého blízkého ztratí. Začít se léčit pak znamená dát sobě i blízkým naději, že současné společné trápení nebude trvat věčně.
ZDROJ: idealni.cz